Večerník podruhé

Jak již psal táta, byl to zajímavý závod...

Všechno to začalo tím, že se mi nechtělo ve studeném večeru převlíkat. Ale po startu už člověk na myšlenky o počasí nemá čas. Takže jsem se hnal lesem za několika světýlky, která mě celkem spolehlivě zavedla na třetí kontrolu. Ikdyž běh tmavým lesem ná svá úskalí, přežil jsem. Ale potom to začalo, marný boj. Myslel jsem, že vím, kde jsem, omyl... Tak jsem poprvé pobíhal sem a tam a netušil, kam se vydat. Až kyž jsem doběhl na start a potupně škemral o radu, tak jsem konečně uviděl lampionek. Říkal jsem si, že jsem poslední, ale aspoň vím, kde jsem a kam se dát. Další krutý omyl. Už podruhé jsem pobíhal a netušil co dál. Potom mě naštěstí napadlo přečíst si popis hledané kontroly. Můj svět byl hned jasnější, když jsem si uvědomil, že na ty sloupy vysokého napětí už notnou chvíli hledím. Když jsem od kontroly odbíhal, viděl jsem hejno světýlek odbíhajících od dalších sloupů. Říkal jsem si, že už běží mezi nějakými kontrolami dále v závodě. Určil jsem si taktiku, že půjdu pomocí azimutů. Ale jak jsem brzy zjistil, ani to nebylo jednoduché a tak jsem začal bloudit potřetí. Nakonec se mi podařilo kromě šesté kontroly narazit i na tatínka. Nechtělo se mi ve skupince u šestky debatovat o tom, jak vlastně k mapě přistupovat, a tak jsem co nejdřív utíkal dál se dvěma závodníky, kteří také vsadili na azimuty. A ono to šlo. Až do desítky, kterou jsme našli později než 11. Ale to bylo jen malé zdržení. Tady se mé zdržení ze začátku ukázalo jako nepodstatné, protože jsem potkával vpodstatě celé startovní pole. Další kontroly, kromě menších chybiček, celkem v klidu. Až 17 byla složitější. To, že se jedná o sokolovnu jsem zjistil až v cíli. Chvíle pobíhání po atletickém hřišti a pak jsme našli správný směr. A odsusd to vypadalo na výlet do údolí. Odkládal jsem ho, jak nejdéle to jen šlo, ale byl nevyhnutelný. A potom ještě níž do údolí... Představa šplhání do cíle mě docela děsila. A ani jsem vlastně nevěděl, kam běžím. Jen jsem viděl světélka ve svahu. Naštěstí tu vedla cesta. A nohy kupodivu taky dobře sloužily. Když jsem potom slyšel slova: "Tady je," tak jsem byl i trochu překvapený. To už byla vidět ulice. Vyběhli jsme na křižovatku a vlevo se proti nám valili závodníci. Myslel jsem, že je tam slepá ulice a oslepen světly jsem se nemohl přesvědčit o opaku. Vyrazil jsem tedy rovně a na známé silnici odbočil doleva a rovnou do cíle. Tam jsem se od Katky dozvěděl, že jsem druhý. Po úvodu, kdy jsem chtěl vzát docela překvapení. A závodníci, kteří běželi za poslední kontrolou proti nám nesignalizovali slepou ulici. Oni neorazili poslední kontrolu a vraceli se k ní. Fanda to letos opravdu vyšperkoval. Zážitek to byl neuvěřitelný. Pro mě se šťastným koncem...